Jaké okolnosti vedly ke vzniku programu ICP Forests?
Program byl ustanoven v r. 1985 pod Konvencí o dálkovém znečišťování ovzduší přesahujícím hranice států, kdy vznikla potřeba monitorovat zdravotní stav lesů poškozovaných imisemi. Přestože byla tehdy Evropa přísně rozdělena železnou oponou, podařilo se od první chvíle nastavit tento program jako celoevropský. Všechny členské státy pracují stejnými metodami, které jsou srovnatelné, probíhá kontrola kvality uvnitř zemí, ale i srovnávání mezi sebou. Od roku 2012 si všechny státy hradí monitoring ze svého. Je s podivem, že i bez centrálního evropského financování se program drží na velmi vysokém standardu a zachoval si ducha harmonizované společné práce.
Co se v rámci programu ICP Forests sleduje?
V rámci programu byla vytvořena síť 16x16 km, která pokrývá jednotlivé státy. Ve většině lesnatých států včetně ČR je zahuštěna na 8x8 km. Jako první se začala sledovat defoliace, což je ztráta olistění. V tzv. I. úrovni probíhá pravidelné hodnocení na všech plochách (u nás je jich zhruba 300). V roce 1994 byla založena síť intenzivního monitoringu lesních ekosystémů, tzv. II. úroveň, kde se kromě podrobnějšího zkoumání zdravotního stavu sledují meteorologické parametry na volné ploše i parametry v porostu jako např. vlhkost půdy, teplota půdy, půdní vodní potenciál, znečištění ovzduší a depozice, tzn. spad látek do lesních ekosystémů. Zhruba v pětiletém intervalu se odebírají vzorky půdy a zjišťujeme, jak se mění chemismus jako takový. Jednou měsíčně se odebírají vzorky půdní vody v hloubce pod humusem a ve 30 centimetrech. Jednou za dva roky se dělají analýzy listoví, abychom dokázali posoudit výživu stromů. Na těchto plochách měříme i tloušťkový přírůst manuálními a kontinuálními dendrometry. Jednání v Praze ukázalo, že do budoucna se zřejmě bude monitoring vyvíjet směrem k epigenetickým analýzám dřevin, které umožňují hodnotit reakci stromů na stres a ke genetickým analýzám půdy, které zjišťují, jaká společenstva hub a mykorhiz, ale i patogenů se na plochách vyskytují.
Jaký je tedy zdravotní stav lesních porostů v ČR? V nedávné době přinesla některá média informaci, že podle analýzy ICP Forests z r. 2021 je stav lesů v ČR po Francii druhý nejhorší v Evropě?
Především není správné usuzovat z údajů hodnocení za jeden rok. Čím je strom zdravější, tím má nižší defoliaci. Úplně zdravé stromy mají defoliaci 0–10 %. U druhého stupně (10–25 %) se v podstatě nejedná o poškození, jedná se o standardní strom, který roste v podmínkách, které nejsou obvykle zcela ideální. Další třídou defoliace je 25–60 %, kdy už stromy nejsou zcela vitální, ale ještě to nemusí představovat zásadní problém. Neznamená to, že by nepřirůstaly, ani že by měly během několika let zahynout, jen se jim nedaří tak dobře jako stromům s nižší defoliací. U třídy defoliace 60–90 % se jedná o významnou ztrátu olistění, která již obvykle znamená i snížení přírůstu a výrazně vyšší citlivost k teplotním změnám, přísuškům a snížení odolnosti vůči biotickým škůdcům. Stromu s defoliací nad 60 % se zjevně nedaří a může nastat i jeho odumření. Nejpostiženější stromy s defoliací nad 90 % jsou již na hranici odumření.
A to, v čem jsme byli v r. 2021 druzí nejhorší v Evropě (mimochodem v r. 2022 nás v tomto ohledu předběhly ještě Maďarsko a Lucembursko), je podíl stromů s defoliací od 25 % výše. To souvisí s tím, že máme nejvyšší zastoupení smrku. Smrk je u nás převážně na nepůvodních stanovištích, kde byl dosud vysoce produktivní. Na takových stanovištích je jeho průměrná defoliace okolo 30 %. Obvykle to neznamená, že by takové stromy byly významně poškozené, ale z hlediska statistiky již spadají do kategorie s narušeným zdravotním stavem. Pokud bychom chtěli posuzovat jednotlivé státy podle defoliace, museli bychom zohlednit zastoupení dřevin, stanoviště, na kterých rostou, a hlavně to, jaký je dlouhodobý trend.
Jaký je tedy v ČR dlouhodobý trend u smrku a našich dalších hlavních dřevin?
V České republice poté, co pokleslo znečištění ovzduší, došlo k mírnému zlepšení zdravotního stavu, v posledních 20 letech je trend víceméně setrvalý. Defoliace smrku se pohybuje kolem 30 %. Údaje ICP Forests ovšem nezachycují průběh kůrovcové kalamity z prostého důvodu – do hodnocení vstupují pouze stromy, které se na plochách vyskytují, tedy nikoliv ty, které byly kvůli napadení kůrovcem vytěženy. Dopady kůrovcové kalamity tak nevidíme ve změnách defoliace, ale nepřímo v tom, jak nám ubývá množství hodnocených stromů. Zdravotní stav dubu je u nás rovněž dlouhodobě vyrovnaný také s průměrnými hodnotami okolo 30 %. Nedochází ke zlepšování zdravotního stavu dubů, ale ani k jeho zhoršování jako je tomu např. v Maďarsku. Z hlediska zdravotního stavu je naším premiantem buk, jehož průměrná defoliace se pohybuje mezi 10 a 15 %. Je to i tím, že oproti jeho přirozenému výskytu je ho u nás málo a nachází se na stanovištích, která mu velmi svědčí. V oblastech jižního Německa a Francie je naopak vidět spíše tendence zhoršování zdravotního stavu buku. Má zde hojné zastoupení, není vždy na svém optimu a projevují se na něm výrazněji období sucha než u nás. Naopak dřevinou, která nám dělá vrásky na čele, je borovice. Její defoliace stoupá, za posledních 15 let se průběžně zvyšuje a v současné době se pohybuje se mezi 45–50 %. Zároveň – stejně jako u smrku – pozorujeme pokles počtu hodnocených stromů na našich plochách, což svědčí i o zvýšené mortalitě této dřeviny.
Čím je to způsobené?
Na borovici se projevila řada škodlivých činitelů, střídající se projevy škodlivých biotických činitelů, měli jsme období sypavky, kuželíku borového, poté období sucha kolem roku 2018, kdy došlo na Královéhradecku, ale i jinde, k rychlému poklesu podzemní vody. V loňském roce jsme pozorovali v oblasti Středočeského kraje mozaikovité poškození porostů borovice vlivem výrazného sucha v září a v první polovině října. Osobně se domnívám, že zde může hrát svou roli i genetický stav porostů. Řada porostů pochází z osiva, které k nám bylo v průběhu 19. století dovezeno z Rakouska.
Jak na tom jsou lesní půdy v ČR?
Stav lesních půd není příliš uspokojivý. Naše půdy se vyvíjely na kyselých horninách, přinejmenším v hercynské části. V uplynulém století jsme ve střední Evropě měli výraznou depozici kyselých sloučenin, hlavně síry, která z půdy vymyla bazické prvky. Na řadě míst tak pozorujeme nedostatek vápníku a často i hořčíku. Netýká se to jenom horských oblastí a imisních oblastí, ale obecně půd ve vyšších i středních polohách. Nedostatek nebo velmi nízký obsah vápníku je realitou pro 80 % lesních půd v ČR. Řešením je uvážlivé hospodaření s těmi bazickými kationty, které ještě v půdě a v lesní biomase máme. Z tohoto hlediska by bylo dobré, pokud možno nechávat v lese materiál z prořezávek a nevyužívat ho k prodeji pro energetické účely a ponechávat v lese po těžbě klest a těžební zbytky. Oproti dřevu jako takovému obsahují kůra a asimilační orgány – listí a jehličí – obrovskou zásobu živin.
Nepřirůstají snad naše lesy dobře?
Přirůstají stále celkem dobře, ale signály ze suchých období 2003–5, 2015 a 2018 naznačují, že tomu tak být nemusí. Až do konce minulého století se všude v Evropě zvyšoval přírůst lesů, což ukazovala data inventarizací i měření na výzkumných plochách. Předpokládalo se, že stále se zvyšující přírůst má na svědomí pokles imisní zátěže a vysoká depozice dusíku. Díky vyšší dostupnosti dusíku dřeviny sice rychle rostou, ale chybí jim bazické kationty, kterých je v půdách málo, což může vést ke zhoršování zdravotního stavu a snížené odolnosti dřevin. Dalším faktorem stimulujícím růst je zvyšující se koncentrace oxidu uhličitého, jež je potravou pro fotosyntézu. V roce 2003 nastal v některých lokalitách, u nás u smrku v nejnižších polohách, přírůstový zvrat a křivka přírůstu se už nedostala na úroveň před touto depresí. Na některých lokalitách pozorujeme tento stav i po letech 2015 a 2018. Jsou zde tedy náznaky toho, že přírůst nadále stoupat nebude a že se bude i snižovat tam, kde budou dřeviny více stresovány klimatickými faktory.
Jak je to s poutáním uhlíku v našich lesích?
Čím rychleji porosty rostou, tím intenzivněji uhlík poutají. Na optimální strategii poutání uhlíku lze nahlížet dvěma paradigmaty, která jdou do značné míry proti sobě. Na jedné straně lze podporovat rychle přirůstající hospodářské lesy, které mají vysoký příjem uhlíku z atmosféry a při využití dřeva v dlouhodobých produktech – nejlépe stavbách – a při kaskádovém využití dřeva dokážou v horizontu až 200 let poutání uhlíku výrazně zvýšit. Na druhou stranu je zde patrná podpora „starých lesů“, jejichž ekosystémy dokážou poutat vyšší zásobu uhlíku na jednotku plochy než lesy hospodářské. Donedávna se předpokládalo, že lesy ve vývojové fázi pralesa už žádný uhlík nepoutají a uhlíková bilance mezi fotosyntézou a respirací je vyrovnaná. Současné poznatky ukazují, že takové lesy přinejmenším v Evropě nemáme – buď je to způsobené vyšší koncentrací CO2 v atmosféře, nebo proto, že žádné lesy v Evropě nejsou ještě dost „staré“ na to, aby byly v tomto rovnovážném stavu.
Jaké lesy jsou vlastně považovány za staré?
V materiálech Evropské komise je zmiňována ochrana starých lesů (old growth forests), ale tím se jednoznačně nemyslí, jak je to občas parafrázováno např. hnutím Greenpeace, že všechny porosty například nad 120 let jsou staré a je potřeba je chránit. Z mého pohledu se jedná se o lesy, které jsou dlouhodobě ponechané přirozenému vývoji a kromě toho, že se tam vyskytují stromy s vysokým věkem, mají výraznou věkovou i prostorovou strukturu – jsou v nich zastoupeny jak několikasetleté stromy, tak i zmlazení a dřeviny středního věku. Je v nich pestrá mozaika, obvykle i druhová, což vede k vysoké stabilitě takového ekosystému.
Zastoupení porostů nad 120 let se v ČR v posledním století výrazně zvyšuje. Do tohoto věku dorůstají porosty na poměrně rozsáhlých územích, a to nejen smrku, ale i porosty jiných dřevin. Stejnověké jednodruhové porosty nebo jednoduché směsi však definici starého lesa nenaplňují. Pokud chceme zvýšit zastoupení starých lesů, je pochopitelně vhodné využít příhodných dospělých porostů na vhodných stanovištích. Nelze to však plošně aplikovat na území hospodářských lesů. Z pohledu vlastníka lesa jde o ztrátu na produkci, která by mu měla být nahrazena. A je nutné zvážit celospolečenská rizika, která vyplývají z případných plošných disturbancí. Varovný je příklad ze Švýcarska z kantonu Ticino, kde se dostaly do stadia rozkladu rozsáhlé porosty pařezin kaštanovníku jedlého poté, co ustala potřeba dřeva na otop a na oplocení pastvin. Porosty přestárly a začínají se rozpadat na svazích, kde po staletí plnily protierozní funkci. Je to nyní obrovský problém na desítkách až stovkách hektarů. Jsem přesvědčený, že citlivý způsob obnovy stejnověkých starých porostů je mnohem přínosnější než jejich ponechání samovolnému vývoji a pozorování, co s tím příroda udělá.
Jak se díváte na chystanou novelu zákona o lesích? Souhlasíte s navrhovaným zkrácením obmýtí?
Domnívám se, že jde o rozumné opatření, vzhledem k rizikům, která s sebou přináší změna klimatu. V případě chřadnoucích porostů s vysokou citlivostí vůči škůdcům je výhodou mít možnost zkrácení obmýtí, začít dříve s obnovou a nedopustit fázi plošného rozpadu lesa. Nebojím se toho, že by to znamenalo, že najednou začneme těžit ve velkém lesy v 60 letech. V současné době máme minimální obmýtí 80 let a skutečný věkový průměr je 120–130 let. Je nutno zohlednit, že vysoké zastoupení a vysoká zásoba dospělých smrkových porostů na nepůvodních stanovištích je jedním z faktorů, který výrazně umocnil problémy s kůrovcovou kalamitou.
Jak hodnotíte nový právní rámec EU o monitoringu lesů?
Připravovaná směrnice EU Forest Monitoring Law je v současnosti nastavená spíše na využití dat národních inventarizací lesů, která ovšem nejsou plně harmonizována. Data ICP Forests by do monitoringu EU měla přispívat, ale nebudou jeho základním stavebním kamenem. Využití existujících sítí dává i ekonomický smysl, což lze aplikovat i na další směrnici, která se v současné době připravuje – evropskou směrnici o monitorování půd (EU Soil Monitoring Law). Ta sice není zaměřena jenom na lesy, ale lesy pokrývají velkou část Unie. Pro lesy zde už existuje harmonizovaný systém, který obsahuje soubor dat s 10–20letou historií, a bylo by špatně vymýšlet pro lesní půdy něco jiného a začínat novou sérii měření. V tomto duchu již proběhla nějaká jednání a vypadá to celkem nadějně.
Co podle Vás nejvíce ohrožuje porosty v příštích 20–30 letech?
Klimatická změna je velké téma, které nám připraví ještě hodně překvapení, o tom nepochybuji. Nicméně si myslím, že v důsledku lesní porosty nejvíce ohrožují biotičtí škůdci. Pokud bychom uvažovali pouze zvyšující se teploty, občasná období sucha a teplotní zvraty, je většina našich dřevin, včetně smrku, poměrně odolná a má velkou ekologickou valenci. Průběh počasí může vést k postupnému chřadnutí dřevin, ale velké rychlé odumírání porostů bych si spojoval s některým z našich známých škodlivých činitelů, případně i s těmi, kteří ještě známí nejsou. Vidíme, co dokáže kůrovec. Byť nám za poslední tři roky klesají kůrovcové těžby, jsou pořád nejvyšší v historii do roku 2014. Kůrovcový základ je stále obrovský. Vidíme, jak vypadají jasany, také se jedná o biotického škůdce – voskovičku jasanovou, známou spíše jako chalara. Jsou to právě biotičtí škodliví činitelé, kteří se dokážou rychle přizpůsobit novým podmínkám a způsobit odumření porostů na velké rozloze. Zatím ještě relativně daleko od našich hranic je invazivní háďátko borové. Byly pozorovány nové typy mšic na dubech. A je možné, že největší překvapení budou ta, se kterými vůbec nepočítáme.
Děkuji za rozhovor a přeji našim lesům, ať je takových překvapení co nejméně.
Ing. Marie Růžková, tajemnice SVOL