Několik poznámek k rizikům bezzásahovosti v lesních ekosystémech v souvislosti s návrhem nařízení EU o obnově přírody
Velkoplošný požár v národním parku České Švýcarsko přinesl mimo jiné bohatou diskuzi nad smyslem a přijatelnou mírou bezzásahových území v České republice (ČR). Shoda (snad) panuje v tom, že z hlediska potřeb lidské společnosti by měla mít ochrana majetkových hodnot a lidských životů před potenciálními riziky vzniku velkoplošných požárů přednost.
Vzhledem k připravovanému nařízení EU o obnově přírody je vhodné se zamyslet i nad dalšími aspekty současných nebo budoucích bezzásahových území. Toto nařízení úzce navazuje na Strategii EU v oblasti biologické rozmanitosti do roku 2030, neboť počítá s významným příspěvkem chráněných území k obnově přírody (ukládá členským státům rozšířit plochu chráněných území na 30 % rozlohy státu a 10 % plochy území státu chránit přísně). Podrobnosti níže.
Za přísně chráněná území jsou v ČR považovány zejména zóna přírodní, zóna přírodě blízká i zóna soustředěné péče národních parků, první i druhá zóna chráněných krajinných oblastí, (národní) přírodní rezervace a do značné míry také (národní) přírodní památky, které představují cca 7,78 % rozlohy ČR. Z již řešených záměrů na vyhlášení nových zvláště chráněných území (ZCHÚ) přitom vychází potenciální navýšení plochy ZCHÚ pouze o cca 0,87 % - např. vyhlášení NP Křivoklátsko vzhledem k překryvu s již existujícími ZCHÚ ke zvýšení plochy přísné ochrany téměř vůbec nepřispěje (celkově se dostaneme pouze na cca 8,65 % rozlohy ČR).
K naplnění cíle 10 % plochy státu v režimu přísně chráněných území (ZCHÚ) tedy budou muset být v ČR vyhlašovány nejen další lokality Natura 2000 (nyní v režimu „základní ochrany“), registrované významné krajinné prvky (VKP), ale rovněž část VKP „ze zákona“, kterými jsou mj. právě lesy. Konkrétním rizikem pro vlastníky a správce lesů jsou v této souvislosti požadavky části ochranářské veřejnosti na bezzásahový režim rozsáhlých lesních komplexů květnatých a acidofilních bučin (včetně vápnomilných a horských klenových bučin tvoří cca 3 % rozlohy státu – mj. sem náleží významná část EVL Východní Krušnohoří, rozsáhlé bukové porosty v přírodní lesní oblasti Středomoravské Karpaty apod.). Ve skutečnosti je ale definice přísné ochrany dle Evropské komise širší a zahrnuje také aktivní management pro podporu biodiverzity. V praxi se může jednat např. o aktivní podporu vzniku biotopových stromů a mrtvého dřeva ve starších porostech nebo vhodné pěstební zásahy k úpravě struktury mladých lesních porostů při výchově lesa.
Ponechání jakéhokoliv lesa přirozenému (samovolnému) vývoji, resp. bezzásahovosti, se může z ekologického hlediska jevit na první pohled vždy jako nejvýhodnější. Automaticky se předpokládá, že se udrží jen nejvitálnější stromy, následný les bude odolnější vůči nejrůznějším kalamitám a tak podobně. V ideálních podmínkách lze docílit sukcesního stádia lesa a následně, podle stanoviště s větším či menším zpožděním, také lesa s přirozenou druhovou skladbou. V mnoha případech však tento přístup vede místo vzniku nového lesního ekosystému pouze k vytvoření ploch s hustou travní nebo jinou úpornou buření (ostružiník, maliník, sítina apod.), které na dlouhá léta nebo desetiletí znemožní plnění většiny funkcí lesa (produkčních i mimoprodukčních – ekosystémových služeb). V těchto případech je zřejmé, že i poškozený lesní ekosystém, a to včetně monokultur jedné dřeviny, bude své funkce plnit lépe než vzniklá bezlesí.
To je způsobeno tím, že na bezlesích plochách (včetně již suchých, odumřelých lesů, které se na tyto plochy v horizontu několika málo let budou měnit) dochází zejména:
- ke ztrátě produkce semen lesních dřevin,
- k výraznému snížení biodiverzity včetně chráněných druhů rostlin a živočichů (např. vlivem převládnutí expanzivních trav),
- k výrazným erozním projevům, a to nejen na středních a prudkých svazích,
- ke zvýšení četnosti i rychlosti větru,
- k nevyužití mineralizovaného lesního humusu pro růst následného lesního porostu,
- ke snížení půdní i vzdušné vlhkosti a zvýšení teploty půdy i okolního vzduchu,
- k zásadním změnám mezoklimatu (dle nadmořské výšky a expozice terénu od aridizace až po případnou desertifikaci).
Poslední důsledek bezzásahovosti se vzhledem k aktuálně probíhající klimatické změně jeví jako nejzávažnější. Hodnota kulturní krajiny jako celku spočívá v existenci a vzájemné komunikaci mezi jednotlivými, více či méně pozměněnými, ekosystémy - lesy, loukami, pastvinami, vodními toky, mokřady atd. Rozmístění ekosystémů v krajině i jejich současný stav jsou důsledkem dlouhodobé činnosti člověka. Z tohoto změněného, nicméně fungujícího krajinného systému, nelze vyjmout ani na delší dobu eliminovat jednu z jeho složek bez toho, aby to nemělo závažné negativní dopady na složky ostatní.
V případě lesa platí uvedené dvojnásob. Les je ze své podstaty určujícím ekosystémem jakéhokoliv území, které jeho trvalou existenci svými přírodními podmínkami umožňuje. O pozitivních účincích lesa na krajinu snad již nelze pochybovat. Aktuálně je předmětem obecného zájmu zejména funkce klimatická, ale je tu celá řada dalších - vodohospodářská, půdoochranná, ochrany biodiverzity atd. Výskyt lesa dále zásadně limituje zachování některých kontaktních nelesních ekosystémů (mokřadů, rašelinišť atd.).
Co se týče klimatické a vodohospodářské funkce lesů, tak např. celá řada lesních komplexů v České republice je chráněnou oblastí přirozené akumulace vod (CHOPAV). Z tohoto důvodu jsou zde uplatňována ochranná opatření s cílem nesnižování vodního potenciálu daného území a neprovádění zásahů, které by mohly jeho vodohospodářskou (retenční) funkci významně negativně ovlivnit.
Pokud by měly být nařízením bezzásahovosti dotčeny rozsáhlé plochy lesa, celá zájmová oblast se bude intenzivně přehřívat vlivem chybějící vzdušné vlhkosti a s tím souvisejících nedostatečných srážek. Zajištění klimatické (vodohospodářské) funkce lesa se proto jeví z pohledu fungování celé krajiny jako důležitější, něž vymezování dalších bezzásahových lesních ekosystémů. I tehdy, pokud na bezzásahových plochách vznikne během několika let (často spíše desetiletí) přípravný les, což zdaleka nemusí být pravidlem, bude se jednat opět převážně o stejnověký les se všemi jeho negativy. Navíc jej budou zpravidla tvořit lesní porosty s nízkou a nekvalitní zásobou dřeva.
Primárním cílem udržitelného nakládání s lesy by mělo být pěstování kvalitních smíšených lesních porostů s odpovídajícím podílem dřevin přirozené druhové skladby. Toho lze docílit promyšlenou kombinací přirozené a umělé obnovy lesa všech stanovištně vhodných dřevin. Velmi dobrou pomůckou k jejich dosažení jsou aktuálně zpracovávané oblastní plány rozvoje lesů pro jednotlivé přírodní lesní oblasti ČR. Tyto plány diferencovaně, tj. podle stavu lesních ekosystémů v dané oblasti, uvádějí rámcová hospodářská doporučení včetně cílových druhových skladeb zohledňující zejména aktuálně se měnící klimatické podmínky (ohrožení lesů klimatickou změnou).
Ing. Tomáš Dohnanský, SVOL