Kdy se utvářel Váš osobní vztah k lesu? Kdo nebo co jej nejvíc ovlivnilo? Pochází Váš zájem o lesy už z dětství, nebo se formoval až v dospělosti v souvislosti s vlastnictvím lesa?

Ovlivnili mne hlavně rodiče a studium přírodních věd, ke kterému mne nasměrovali. Na gymnáziu to byla hlavně matematika a fyzika a na vysoké škole pak chemie a mikrobiologie. Tento základ mi pomohl lépe porozumět přírodním jevům a jejich souvislostem. Přitom les je pro pozorování přírody a odhalování jejího tajemství velmi zajímavé prostředí. Dokonce i fyzická práce v lese může získat objevitelský náboj, pokud se občas zastavíte a sledujete, co se děje kolem nebo vyhodnocujete výsledky dosažené při provádění různých lesních prací. Vlastní les obvykle přináší možnost a zároveň i vyžaduje, aby v něm člověk trávil více času a poznal ho hlouběji, než je to možné z pozice pouhého návštěvníka, houbaře či turisty.

Kde se nacházejí Vaše lesy, jaká je jejich rozloha a druhová skladba?

Jsem nájemcem lesa, který patří mojí mamince. Jde zhruba o 45 ha poblíž Lipenské přehradní nádrže. V druhové skladbě je, jako všude v okolí, dominantní dřevinou smrk. Buk, jedle, douglaska a javor se vyskytují hlavně v porostech do 40 let věku. I v současnosti sázíme především tyto čtyři dřeviny. Do oplocenek se pak jako náletová dřevina dostává i bříza a jeřáb. Smrk ponecháváme tam, kde se přirozeně zmlazuje sám. Hlavní část lesa, tj. cca 42 ha, je dědictví. Několik menších lesních pozemků a zemědělské pozemky jsme přikoupili.

Jak se Vám daří vyrovnávat se se situací, která zde ještě nikdy historicky nebyla?

Kůrovcová kalamita nás samozřejmě zasáhla. Zatím ale ve snesitelném a standardními lesnickými metodami řešitelném rozsahu. Nicméně náš les je malý ostrůvek ve státním lesním moři. Takže do budoucna závisí náš osud hlavně na tom, do jaké míry se s kalamitou vyrovnají Lesy České republiky a Národní park Šumava. Pokud tak, jako třeba na Bruntálsku, bude i náš les z velké části zničen.

Co vás jako vlastníka lesa nejvíc trápí ze strany legislativy?

Lesnická legislativa má především velmi nešťastnou filosofii. Už první paragraf lesního zákona, jehož účelem je „stanovit předpoklady pro zachování lesa, péči o les a obnovu lesa jako národního bohatství“ napovídá, že z pohledu soukromého vlastníka půjde především o výčet povinností a úkolů mu ukládaných z titulu ochrany „vyšších“, teoreticky národních a celospolečenských, ale v praxi spíše více či méně skupinových, či dokonce individuálních, zájmů. Poté, co se v rámci postupného posilování mocenské role státní správy a zpřísňování regulace rozrostla lesnická legislativa na cca 600 stran, zůstalo vlastníkovi prakticky pouze právo na podíl z výnosu prodeje dřeva a právo svůj lesní majetek prodat. Pokles cen dříví v souvislosti s kůrovcovou kalamitou, růst nákladů a přibývající administrativní povinnosti, jejichž plnění je vlastník povinen zajišťovat a hradit, aniž by mu cokoliv přinášely, pohltily nyní u většiny soukromých majetků i ten potenciální výnos. Často se také stává, že jednotlivé „veřejné“ zájmy působí proti sobě. Čtyřnohé národní bohatství s chutí požírá bohatství meliorační a zpevňující. Bezzásahovost z titulu ochrany přírodních procesů se za svévolně stanoveným rozhraním stává tvrdě postihovaným přestupkem z nedbalosti. Nařízení na ochranu zdraví při práci zatěžují najímání pracovníků z pohledu zaměstnavatele zcela nepřijatelnými náklady a riziky. Atakdále. Takže, souhrnně řečeno, trápí nás především to, že současná legislativa nevytváří prostředí, ve kterém bychom mohli účinně čelit blížící se pohromě.

A jak moc Vás tísní další problémy: propad trhu se dřevem, nedostatek pracovníků, přemnožená spárkatá zvěř…

Propad cen dříví je samozřejmě zásadní problém, protože soukromí vlastníci žádný jiný významný zdroj příjmů z lesa, než je prodej dříví, nemají. Nedostatek pracovníků pak tísní zase v první řadě hlavně tam, kde je nedostatek peněz na jejich zaplacení. A i škodám spárkatou zvěří by šlo do značné míry technicky zabránit, pokud by měl vlastník dostatek prostředků na ochranu lesa a byl schopen v rámci nějaké osobní účasti na výkonu práva myslivosti prosadit přiměřený plán lovu. V současné době je to tedy především o tom, zda vlastník umí sehnat peníze někde mimo les a pak s nimi zaplatit například lesní dělníky nebo ochranu proti zvěři. Případně zda může v tom lese pracovat sám či s rodinou. Jiný způsob řešení zmíněných tísnivých problémů u nás bohužel momentálně nevidím. Je samozřejmě jasné, že tento recept není většinou použitelný pro soukromé majetky o rozloze stovek a tisíců hektarů.

Problémů v resortu je mnoho, navzájem se prolínají – ale přesto – dokázal byste pojmenovat klíčové kroky, které by vlastníkům lesů opravdu pomohly? Kdo by je měl udělat a jak rychle?

Žádné problémy nelze vyřešit ani podniknout klíčové kroky, pokud nechceme pojmenovat a uznat hlavní příčiny jejich vzniku. Pokud jde o odumírání našich lesů jsou, podle mého názoru, hlavními příčinami klimatické změny způsobené spalováním fosilních paliv, masívním celoplanetárním odlesňováním, ničením vegetace a rozšiřováním zástavby, znečišťování ovzduší vody a půdy a škodlivé lesnické praktiky, včetně udržování nevhodné druhové skladby lesů.
K tomu se přidává nevhodný způsob řízení lesního hospodářství, jehož hlavním nástrojem jsou direktivy a administrativní opatření postupující po ose úřad – předpis – kontrola – postih. Tento přístup potlačuje iniciativu, snižuje ochotu nést riziko a vede k nepřiměřenému přesunu odpovědnosti a nákladů směrem k praktickým vykonavatelům lesních prací a k soukromým vlastníkům lesa. Navíc je tu ta nešťastná majetková struktura vzniklá postupným historickým vývojem počínajícím již v roce 1918 s dominantním podílem veřejného vlastnictví. V důsledku tohoto vývoje nemá většina lesů skutečného fyzického vlastníka, ale pouze nějakého více či méně odpovědného správce, jednajícího často v zájmu dosažení jiných priorit, než je udržení a zlepšení zdravotního stavu lesů. Není těžké si všimnout, že za obcí Dolní Dvořiště kůrovcová kalamita, resp. její viditelné projevy, víceméně končí. Pokud se pak zamyslíme nad tím, co je v Rakousku v lesích tak výrazně jiné, tak je to právě ten opačný poměr rozsahu soukromého a veřejného vlastnictví a efektivní způsob podpory vlastníků.
Jestliže tyto příčiny a souvislosti významné množství lidí, resp. voličů, rychle nepochopí, jen těžko lze očekávat nějaké klíčové kroky, tj. zejména uvolnění dostatečných prostředků na sanaci škod, od jejich volených zástupců. Určit hybatele, který by s tím měl něco dělat, je těžké. Hlavně asi rodiče, učitelé, novináři, umělci, obecně osoby s přirozenou autoritou. Podstatné je, že pokud má z toho lesního národního bohatství něco zbýt, moc času na změnu přístupů už zřejmě nemáme.

Jakou jste si stanovili strategii péče o lesy v příštích letech – když není tak zcela jasné, co přesně v období současných klimatických změn sázet? Jaké máte plány?

Strategii péče o lesy nám do značné míry určuje státní správa lesů. Prostřednictvím lesní hospodářské osnovy a také celkem asi na 600 stranách lesnické legislativy. Prostoru pro vlastní plány nám tudíž mnoho nezbývá.
Osobně se nedomnívám, že by k obnově poškozených a zničených porostů mohly stačit stávající postupy obnovy s využitím domácích dřevin a několika dnes vysazovaných introdukovaných druhů. Snad někdo uzná, že se v uplynulých 100 letech zvýšila průměrná teploty téměř o tři stupně, že dosud používané pojmy jako přirozená druhová skladba lesů, přirozená obnova, lesní vegetační stupně a přírodní lesní oblasti ztrácejí v těchto nepřirozených podmínkách význam a že lesnické plánování se musí přizpůsobit novým, dynamicky se měnícím podmínkám. Že se musí přivézt sadební materiál schopný růst v podmínkách běžných dnes někde v Toskánsku či Katalánsku. Jinak kromě intenzivního doufání se chystám požádat kraj, aby nám povolil zřídit malou provenienční plochu, kde bychom chtěli vyzkoušet alespoň některé dřeviny odolnější vůči vyšším teplotám a suchu. Z těch druhů, které je již dnes povoleno vysazovat například v Rakousku.

Mohlo by vás zajímat: Jak to vidím já (4 díl): Jan Balcar: Můj les a myslivci