Český zákonodárce zakotvením práva každého vstupovat do lesa (§ 19 odst. 1 lesního zákona) vymezuje les jako prostor, který je až na výjimky volně přístupný veřejnosti. Aby byla volná přístupnost lesa zajištěna, je v ustanovení § 32 odst. 8 lesního zákona současně zakázáno les z důvodů vlastnických nebo za účelem omezení obecného užívání lesa oplocovat. Z tohoto zákazu jsou připuštěny pouze čtyři výjimky – oplocení lesních školek, obor, farmových chovů zvěře a oplocení zřízené k ochraně lesních porostů před zvěří, k nimž schválená, ovšem dosud nevydaná novela lesního zákona nově řadí i oplocení semenných sadů a přezimovacích obůrek. Vedle toho zůstává zachována i možnost zřízení oplocení vyplývající ze zvláštních právních předpisů (např. oplocení ochranných pásem podle zákona č, 254/2001 Sb., vodního zákona, oplocení zřízené podle zákona č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky apod.)

K zákazu oplocování lesa bylo za dobu platnosti lesního zákona několik soudních rozhodnutí vyjadřujících mj. závěr, že omezení možnosti oplocovat lesní pozemek „sleduje legitimní cíle, jelikož taková regulace umožňuje obecné užívání lesa a v jeho rámci využití funkcí lesa širokou veřejností (lze zde vyzdvihnout rekreační či relaxační funkci), dále pak umožňuje např. volnou migraci zvěře v lese a vede k zachování lesa ve stavu co nejvíce se blížícím jeho původnímu stavu, tj. bez umělých překážek v podobě plotů“, přičemž zákaz podle § 31 odst. 8 lesního zákona postihuje i oplocení částečné, takže k jeho porušení „postačuje …, že oplocení lesa ze tří stran ztíží, a tím omezí možnost vstupovat do lesa, nemusí tedy dojít k úplnému vyloučení možnosti vstupu.“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 11. 2011, č. j. 9 As 49/2011–59). Současně byl objasněn vztah mezi § 32 odst. 8 a ustanoveními § 20 odst. 4 lesního zákona opravňujícího vlastníka lesa udělit výjimku ze zákazu budování oplocení zakotveného v § 20 odst. 1 písm. b); správní soudy v této souvislosti opakovaně uzavřely, že vlastník lesa je oprávněn umožnit realizaci jen takového oplocení, které není § 32 odst. 8 lesního zákona zakázáno, a to s ohledem na zásadu, že nikdo nemůže na jiného převést více práv než má sám (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11.1.2007 č.j. 2 As 67/2005–64 či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17.9.2021 č.j. 10A 110/2020–54).

Budování oplocení lesních školek, obor a farmových chovů zvěře nebývá spojeno s většími výkladovými a aplikačními potížemi. V případě oplocení budovaného za účelem ochrany lesních porostů před zvěří však dochází ke střetu dvou proti sobě směřujících pravidel – na jedné straně povinnosti zajistit prostřednictvím zákazu zakotveného v § 32 odst. 8 lesního zákona mj. též možnost volné migrace zvěře v lese, na straně druhé pak povinnosti vlastníka, uživatele honitby a orgánu státní správy lesů dbát, aby lesní porosty nebyly nepřiměřeně poškozovány zvěří (§ 32 odst. 5 lesního zákona). Právní úprava i navazující judikatura jednoznačně nasvědčují závěru, že zájem na ochraně lesa před škodami zvěří převažuje nad zájmem na zajištění její migrace. V případě právní úpravy je priorita zájmu na ochraně lesa vyjádřena v ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 101/1996 Sb., ukládajícím vlastníkům lesů nad 50 ha výslovně mj. výstavbu kontrolních oplocenek. Judikatura se pak v podobě rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 21.8.2019 č.j. 1 As 81/2019–50a Městského soudu v Praze ze dne 18.2.2019 č.j. 8 A 84/2015-202-214 výslovně přihlásila k názoru (vyslovenému ČIŽP), že v ochraně lesa před zvěří je „nejúčinnějším krokem budování pevného oplocení kolem nově vysazených kultur.“ Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8.6.2011 č.j. 3 As 11/2011–69 je „(P)lnění požadavků uvedených v § 5 vyhlášky č. 101/1996 Sb. třeba chápat jako minimální povinný rozsah, který je vlastník lesa povinen provádět především z důvodů, aby nepřiměřeným škodám v lese mohl včas předcházet, jejich povaha je preventivní. Preventivnost opatření stanovených vyhláškou spočívá především v tom, že jejich realizace je nápomocná při přijetí opatření v případě, kdy je zjištěno, že v lese vznikají nepřiměřené škody a pro rozhodnutí o způsobu, rozsahu a umístění ochranných opatření. Je na následném rozhodnutí vlastníka lesa, jakým způsobem (při splnění ust. § 5 odst. 1 vyhlášky) dospěje ke stavu, kdy již nebude docházet k nepřiměřenému poškozování lesních porostů zvěří.“

Ačkoliv možnost výstavby oplocení za účelem ochrany před škodami zvěří není v ustanovení § 32 odst. 8 lesního zákona nijak vázána na věk ochraňovaných lesních porostů, byl ze strany orgánů státní správy lesů v několika případech vysloven názor, že použití oplocení jako nejúčinnějšího prostředku k ochraně před škodlivým působením zvěře je přípustné pouze u nezajištěných lesních porostů.

Tento názor považuji za vysoce sporný. Škodlivému působení zvěře jsou jednoznačně vystaveny i porosty desítky let zajištěné (typicky u škod loupáním). Za situace, kdy ČIŽP pravidelně kvalifikuje existenci oděrků vzniklých při těžbě a neošetřených do druhého dne ochranným přípravkem coby ohrožení životního prostředí v lesích vytvořením podmínek pro působení biotických a abiotických škodlivých činitelů, a tedy jako přestupek podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., může být kvalifikován stejně i vznik násobně větších obnažených ploch loupáním zvěře. Ve světle závěrů Nejvyššího správního soudu vyjádřených ve shora citovaném rozsudku ze dne 8.6.2011 č.j. 3 As 11/2011–69 proto není důvod, pro který by použití oplocení i u dospělých porostů mělo být bez dalšího považováno za porušení zákazu zakotveného v § 31 odst. 8 lesního zákona.

K otázce mezí, v nichž je možné oplocení na ochranu lesa před škodami zvěří budovat, se v nedávné době vyjádřil i jeden ze správních soudů. S ohledem na skutečnost, že případ dosud není ukončen, jsou údaje o něm v dalším textu anonymizovány. V celé věci šlo o přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu státní správy lesů, který na prvním stupni uložil vlastníkovi lesa postupem podle § 51 odst. 1 lesního zákona opatření k odstranění zjištěných nedostatků spočívající v povinnosti odstranit oplocení na pozemcích určených k plnění funkcí lesa specifikovaných v rozhodnutí, „neboť oplocení v daném místě zabraňuje vstupu do lesa a využívání lesa veřejností.“ Výroková část rozhodnutí byla opřena zejména o závěr, že oplocením jsou obehnány porosty již zajištěné, přičemž poukaz vlastníka lesa na skutečnost, že v těchto porostech byly provedeny četné podsadby a dosadby za účelem zvýšení pestrosti jejich druhové a věkové skladby, označil orgán státní správy lesů prvního stupně za účelovou obranu. Rozhodnutí bylo následně v plném rozsahu potvrzeno odvolacím správním orgánem. Vlastník lesa se proti oběma rozhodnutím bránil podáním žaloby, v níž stejně jako v předchozím správním řízení poukazoval zejména na skutečnost, že oplocení bylo vybudováno na ochranu porostů před škodami zvěří a není proto se zákazem zakotveným v ustanovení § 32 odst. 8 lesního zákona v kolizi.

Soud při hodnocení postupu orgánů státní správy lesů dospěl předně k závěru, že i když je volba opatření na ochranu lesa před škodami zvěří ve výlučné kompetenci vlastníka lesa, mohou orgány státní správy lesů za účelem ochrany veřejného zájmu na přístupu veřejnosti do lesa korigovat způsob, jímž vlastník lesa svou kompetenci při přijímání opatření vedoucích k ochraně lesa vykonává. Orgány státní správy lesů jsou proto podle názoru soudu nadány též pravomocí posuzovat, zda vlastník lesa postupuje podle smyslu a účelu lesního zákona a mohou proto i v řízení o uložení opatření podle § 51 odst. 1 lesního zákona posoudit přiměřenost opatření, které vlastník přijal k ochraně před škodami zvěří. Soud přitom připustil, že nemusí být jednoduché dostát povinnosti chránit lesní porost před nepřiměřeným poškozením zvěří a současně splnit podmínku, aby přijaté opatření bylo přiměřené, současně však uvedl, že existují prostředky, kterými toho lze dosáhnout. Přitom zdůraznil, že by orgány státní správy lesů měly být při ukládání opatření k nápravě nápomocné a v maximální možné míře konkrétní, aby mohla být přijata taková opatření, která povedou k nápravě zjištěného závadného stavu, ale zároveň nepovedou k porušení jiné povinnosti.

Soud ovšem nepotvrdil správnost názoru, že ochrana lesních porostů oplocením je v souladu s ustanovením § 32 odst. 8 lesního zákona jen do fáze zajištění porostu. Zcela naopak uzavřel, že pro posouzení, zda je oplocení třeba k ochraně lesních porostů před zvěří, není podstatná pohnutka, která vedla k výsadbě dřevin, ale skutečný stav pozemku. Rozhodnutí orgánů státní správy lesů obou stupňů pak označil za nepřezkoumatelná, neboť odstranění oplocení bylo vlastníkovi lesa uloženo s odůvodněním, že ochrana lesa před zvěří jeho prostřednictvím je zejména s ohledem na rozsah a technické provedení oplocení nepřiměřeně intenzivní, současně však bylo tvrzeno, že oplocení les před škodami zvěří nechrání.

Jakkoliv popisované rozhodnutí soudu představuje právní hodnocení situace, která je specifická a jedinečná, lze z něj dovodit obecný závěr, že oplocení na ochranu lesních porostů před škodami zvěří lze zřídit pouze za předpokladu, že pro jeho zřízení existují věcné důvody, tzn., že skutečně napomůže ke snížení rozsahu škod působených zvěří na přiměřenou úroveň, popř. je jeho zřízení nezbytné pro splnění povinnosti zakotvené v § 5 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 101/1996 Sb. Pokud tyto podmínky nejsou splněny, je orgán státní správy lesů oprávněn postupem podle § 51 odst. 1 lesního zákona, tedy uložením opatření k odstranění zjištěných nedostatků, vlastníkovi lesa uložit, aby oplocení odstranil.

JUDr. Ing. Martin Flora, Dr., advokát

16. 7. 2025