Vztahy mezi spoluvlastníky jsou obecně upraveny v ustanoveních § 1115 až 1239 občanského zákoníku (zákon č. 589/2012 Sb. v platném znění). Ačkoliv platí, že vzhledem k věci jako celku se spoluvlastníci považují za jedinou osobu, nakládají s věcí jako jediná osoba (§ 1116) a každý spoluvlastník má právo k celé věci, je toto jeho právo omezeno stejným právem každého dalšího spoluvlastníka (§ 1117).

K účasti na správě společné věci je proto oprávněn každý ze spoluvlastníků (1126 odst. 1) a z právních jednání týkajících se společné věci jsou všichni spoluvlastníci oprávněni a povinni společně a nerozdílně (§ 1127). Při rozhodování o společné věci se však hlasy spoluvlastníků počítají podle velikosti jejich podílů (§ 1126 odst. 2). Přitom se rozlišuje rozhodování o běžné správě společné věci, při kterém spoluvlastníci rozhodují prostou většinou hlasů (§ 1128), a rozhodování o významné záležitosti (zejména o podstatném zlepšení nebo zhoršení společné věci nebo o změně jejího účelu, při kterém se k přijetí rozhodnutí vyžaduje dvoutřetinová většina hlasů (§ 1129). O přijatých rozhodnutích je třeba spoluvlastníky informovat, a to i v případech, kdy se to (s ohledem na rozložení podílů) jeví jako nadbytečné – pokud tedy např. majoritní spoluvlastník rozhodne o společné věci sám bez informování ostatních a své rozhodnutí začne realizovat, bude toto jednání hodnoceno jako svévolné, nikoliv jako výsledek společného rozhodování spoluvlastníků.

Zmíněná pravidla dopadají v plném rozsahu i na poměry mezi spoluvlastníky pozemků určených k plnění funkcí lesa, tedy i na vztahy mezi městysem a menšinovým spoluvlastníkem. Je přitom zřejmé, že při rozhodování spoluvlastníků s podíly popsanými v dotazu nemá rozlišování mezi záležitostmi běžné správy a záležitostmi tzv. významnými praktický význam, neboť městys disponuje většinou, 80 % hlasů postačuje k prosazení jeho vůle v záležitostech obou typů. Lze tak uzavřít, že způsob hospodaření v lesích na pozemcích, které má městys v podílovém spoluvlastnictví, bude určován jeho vůlí. To platí nejen pro činnosti tvořící typickou součást hospodaření v lesích, jako je obnova, výchova, těžba a ochrana lesních porostů, nýbrž i pro přípravu a schvalování LHP, podávání žádostí o příspěvky na hospodaření v lesích a jiné typy dotací a podpor, a pro výběr osoby odborného lesního hospodáře. 

Jednoznačná dominance městyse při rozhodování o společné věci však neznamená, že jako většinový vlastník může o osudu společného lesa rozhodovat svévolně a že menšinový spoluvlastník je odsouzen do role pasivního příjemce většinových rozhodnutí.  Přehlasovaný spoluvlastník se může jak v případě záležitostí běžné správy, tak v případě tzv. významných záležitostí domáhat soudní ochrany.

Každému spoluvlastníku, tedy též (a zejména) tomu přehlasovanému, pak náleží vyúčtování, jak bylo se společnou věcí nakládáno, a v souvislosti s tím zejména podíl z plodů a užitků ze společné věci (§ 1118). Občanský zákoník vychází z předpokladu, že podíl z plodů a užitků věci bude spoluvlastníkům vydáván především fyzicky podle poměru podílů (§ 1119 odst. 1 občanského zákoníku). Tento způsob rozdělení ovšem nemusí být v případě pozemků určených k plnění funkcí lesa vždy možný. Plody a užitky jsou představovány vytěženým dřevem, přičemž platí, že tam, kde nedošlo k žádné jiné dohodě mezi spoluvlastníky, zůstává každý vytěžený strom jako samostatná nová věc stále v podílovém spoluvlastnictví spoluvlastníků pozemku. To potvrzuje i judikatura, např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.7.2003 sp.zn. 22 Cdo 509/2003 („Těžba dřevní hmoty provedená na lesním pozemku jeho vlastníkem v souladu s lesním hospodářským plánem, je požíváním užitků z tohoto pozemku ve smyslu § 123 občanského zákoníku. Nedohodnou-li se podíloví spoluvlastníci jinak, nabývají dřevo, vytěžené z tohoto pozemku, byť i jedním z nich, do svého podílového spoluvlastnictví.“)  Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.4.2001 sp. zn. 5 Tz 63/2001 pak dokonce platí, že „spoluvlastník se může dopustit trestného činu krádeže podle § 247 tr. zák. ve vztahu k předmětu spoluvlastnictví, jestliže se zmocní věci, která je v podílovém spoluvlastnictví (§ 136 odst. 1 obč. zák.), tím, že si ji přisvojí, pokud tak učiní v úmyslu nakládat s ní, jako by náležela jen jemu samotnému, a svévolně tím vyloučí ostatní spoluvlastníky z výkonu vlastnického práva, t.j. z možnosti věc ve spoluvlastnictví držet, užívat, požívat její plody a užitky a nakládat s ní (§ 123 obč. zák.)“

Pokud jde o náklady platí, že spoluvlastník, který vynaložil na společnou věc náklad v zájmu ostatních spoluvlastníků bez jejich vyrozumění a souhlasu, může požadovat poměrnou část náhrady v rozsahu zhodnocení věci, jednalo-li se o náklad, který byl spoluvlastníkům ku prospěchu. Má právo i na náhradu nutných nákladů, které bylo třeba vynaložit na záchranu společné věci.

Spoluvlastníci mohou ke správě společné věci ustanovit správce, jímž může být jak některý z nich, tak i třetí osoba. O volbě a odvolání správce rozhodují spoluvlastníci stejně jako o záležitostech běžné správy (§ 1134). Správce společné věci má přitom právní postavení příkazníka v intencích ustanovení občanského zákoníku o příkazní smlouvě (§ 2430–2444). Svou správu musí spoluvlastníkům vyúčtovat, přitom mu náleží náhrada účelně vynaložených nákladů, kterou si může vybrat z výnosů spravované věci. Správce má nárok i na odměnu, pokud byla dohodnuta nebo pokud je obvyklá. Jinak je ovšem povinen všechen užitek ze společné věci předat spoluvlastníkům (§ 2432 odst. 2).

Spoluvlastníci mohou rozhodnout i o tom, že hospodaření s věcí (v posuzovaném případě hospodaření v lese) přenechají třetí osobě na základě zvláštní smlouvy, typicky pachtovní.  Zda k rozhodnutí o pachtu společné věci postačí prostá většina hlasů spoluvlastníků nebo většina tříčtvrtinová, pak bude záležet na obsahu pachtovní smlouvy a rozsahu oprávnění pachtýře.

Ať už bylo hospodaření na pozemcích určených k plnění funkcí lesa ve spoluvlastnictví více osob přenecháno správci či třetí osobě, nebo ne, platí, že na rozdělení plodů a užitků ze společné věci se použije rozdělovací mechanismus popsaný v ustanovení § 1119 odst. 2 občanského zákoníku. Ten předpokládá dohodu spoluvlastníků a teprve pro případ, že dohody nebude dosaženo, mají být plody a užitky prodány a výtěžek rozdělen podle podílů („Jak se naloží s plody a užitky ze společné věci, které nelze podle podílů rozdělit, určí dohoda spoluvlastníků. Nedohodnou-li se spoluvlastníci, prodají se tyto plody a užitky vhodným způsobem a výnos se rozdělí podle podílů.“) Pokud spoluvlastníci pozemku určeného k plnění funkcí lesa přenechali požívací právo třetí osobě uzavřením pachtovní smlouvy, je užitek ze společné věci představován sjednaným pachtovným.

Spoluvlastníci pozemku určeného k plnění funkcí lesa se mohou ohledně jeho správy dohodnout odchylně od shora popsaných ustanovení občanského zákoníku. Pro takový případ však jejich dohoda musí mít formu veřejné listiny (např. notářského zápisu), která se zakládá do katastru nemovitostí (§ 1138).

V praxi může dojít i ke vzniku stavu, kdy podílovému spoluvlastníkovi (zpravidla menšinovému) není vůbec umožněno participovat na užívání společné věci a není mu ani poskytován žádný podíl na plodech a užitcích, které z ní vzešly. V těchto případech rozlišovala soudní judikatura za platnosti předchozího občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb.) dvě situace (srov. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 10.10.2012 sp. zn. 31 Cdo 503/2011):

1. situaci, kdy vyloučení některého spoluvlastníka z užívání společné věci bylo výsledkem dohody či rozhodnutí přijatého většinou spoluvlastníků počítanou podle podílů, popř. výsledkem rozhodnutí soudu a
2. situaci, kdy společná věc byla užívána některým ze spoluvlastníků nad rámec jeho spoluvlastnického podílu svévolně, tedy bez toho, že by o tom bylo rozhodnuto většinou spoluvlastníků.

Pokud jde o situaci a), vyslovil velký senát Nejvyššího soudu toto stanovisko: „Právo spoluvlastníka na náhradu za to, že neužívá společnou věc v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, je dáno zákonem a vyplývá z práva spoluvlastníka podílet se na užívání společné věci v míře odpovídající jeho podílu. Rozsah tohoto užívacího práva ke společné věci (stejně jako výše spoluvlastnického podílu) nemůže být proti vůli spoluvlastníka rozhodnutím spoluvlastníků modifikován. Neumožňují-li existující poměry nebo rozhodnutí, popřípadě dohoda spoluvlastníků některému spoluvlastníku plnou realizaci tohoto práva, náleží mu za to (jestliže se ovšem strany nedohodly jinak) odpovídající náhrada ... Jde o náhradu za omezení spoluvlastnického práva. … Pro posouzení výše náhrady pro vyloučeného spoluvlastníka pak není – podobně jako v jiných případech stanovení náhrady za omezení práva – rozhodující to, co spoluvlastník užívající věc nad rámec podílu získává (oč se obohatí); podstatná je újma vznikající vyloučenému spoluvlastníku. Tu musí soud stanovit na základě úvahy vycházející ze skutkových zjištění ohledně toho, co by spoluvlastník při obvyklém užívání věci v rámci svého podílu získal.“

V případě situace b) pak bylo právní hodnocení Nejvyššího soudu následující: „Jiná situace nastane, užívá-li spoluvlastník věc nad rámec svého podílu bez právního důvodu (bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu).… Z "vlastnictví" podílu sice nevyplývá právo užívat pouze konkrétní část věci, nicméně spoluvlastník je oprávněn užívat věc jen v rámci svého podílu (není-li tu právní důvod pro užívání v jiném rozsahu).  Jinak řečeno, to, že spoluvlastník je (v rámci svého podílu) oprávněn užívat celou věc, ještě neznamená, že ji může "bez dalšího" užívat nad rámec podílu na úkor ostatních spoluvlastníků. Majetkový prospěch dosažený tímto užíváním považuje judikatura tradičně za obohacení získané bez právního důvodu.“

Zatímco u situace a) tedy náleží vyloučenému spoluvlastníkovi náhrada odpovídající tomu „co by spoluvlastník při obvyklém užívání věci v rámci svého podílu získal“,  u situace b) mu náleží bezdůvodné obohacení, které ostatní spoluvlastníci na jeho úkor nabyli. Výsledná výše náhrady u obou situací může, ovšem nemusí být shodná.  Citované závěry lze s ohledem na obsah stávajícího občanského zákoníku, jakož i s ohledem na tendenci Nejvyššího soudu používat judikaturu vzniklou za předchozí úpravy v maximálním možném rozsahu považovat za platné i při řešení situací upravených novým občanským zákoníkem č. 89/2012 Sb.  

Uvedené závěry platí i pro vztahy mezi městysem a fyzickou osobou jako spoluvlastníky pozemků určených k plnění funkcí lesa. Lze jedině doporučit, aby o správě společné věci a o rozdělení výnosů a nákladů byla mezi oběma uzavřena písemná dohoda neodchylující se od ustanovení občanského zákoníku (aby nebylo zapotřebí notářského zápisu). Jejím východiskem může být právě rozdělování nákladů a výnosů v poměru spoluvlastnických podílů (tedy 80:20), jak bylo uvedeno v dotazu. Tento poměr bude východiskem při vypořádání i pro případ, že k dohodě mezi spoluvlastníky nedojde a pozemky určené k plnění funkcí lesa v podílovém spoluvlastnictví bude spravovat městys na základě rozhodnutí spoluvlastníků přijatého většinou hlasů.

JUDr. Ing. Martin Flora, Dr.

13. 11. 2024