Rozsah práv a povinností vlastníků lesa a vlastníků chat při jejich ochraně před škodami vyvolanými přirozenými riziky vyplývajícími z existence lesa, včetně ochrany před pádem stromů nebo jejich částí z pozemků určených k plnění funkcí lesa, se řídí ustanoveními dvou právních předpisů.

Prvním z nich je zákon č. 289/1995 Sb., lesní zákon, v platném znění (dále jen „lesní zákon“) podle jehož § 22 odst. 1 jsou to vlastníci ohrožených nemovitostí, v posuzované věci vlastníci chat, kdo je povinen provést na svůj náklad nezbytně nutná opatření, kterými jsou nebo budou chaty zabezpečeny před škodami způsobenými zejména sesuvem půdy, padáním kamenů, pádem stromů nebo jejich částí, přesahem větví a kořenů, zastíněním a lavinami z pozemků určených k plnění funkcí lesa; tato opatření jsou oprávněni provést i na pozemcích určených k plnění funkcí lesa. Rozsah a způsob zabezpečovacích opatření spočívajících v činnostech, jejichž realizace není vlastníkům lesa zakázána (typicky např. kácení ohrožujících stromů), mohou vlastníci ohrožených nemovitostí dohodnout přímo s vlastníkem lesa. Výjimku představuje odstraňování přesahujících větví a kořenů, kde souhlas vlastníka lesa není potřeba, což vyplývá z ustanovení § 1016 odst. 2 občanského zákoníku. V dohodě mezi vlastníkem chaty a vlastníkem nemovitosti mohou být sjednána i pravidla pro úhradu nákladů na provedeních ochranných opatření, může v ní být upravena otázka vlastnického práva k vytěženým stromům a samozřejmě i veškeré další záležitosti, na jejichž řešení mají smluvní strany zájem. Pokud k dohodě nedojde nebo mají-li opatření spočívat v činnostech, které jsou i vlastníkovi lesa zákonem zakázány nebo jsou vázány na povolující akt orgánu veřejné správy, stanoví rozsah a způsob zabezpečovacích opatření orgán státní správy lesů ve správním řízení zahájeném na návrh vlastníka ohrožené chaty nebo vlastníka lesa. Vlastník lesa je povinen provedení opatření stanovených v rozhodnutí orgánu státní správy lesů strpět.

Druhým předpisem dopadajícím na vztahy mezi vlastníkem lesa vlastníkem chaty ohrožené či poškozené pádem stromu je zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „občanský zákoník“), zejména jeho § 2900 zakotvující tzv. prevenční povinnost („Vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného.“) Toto ustanovení je považováno za nástupce ustanovení § 415 předchozího občanského zákoníku, které prevenční povinnost charakterizovalo jako povinnost každého „počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.“

Účinky ustanovení § 415 předchozího občanského zákoníku tehdejší judikatura vztáhla i na vlastníky lesa, jak dokládá např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.8.2010 sp.zn. 25 Cdo 1644/2008. Z tohoto rozhodnutí je patrný i konkrétní rozsah, v němž má být prevenční povinnost vlastníkem lesa plněna: „Povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám, znamená pro vlastníka nemovitosti povinnost užívat a spravovat svůj majetek tak, aby jeho stav nezpůsobil škodu jinému, tedy dbát i o to, aby na jeho vlastním pozemku byla provedena opatření zamezující či snižující možnost vzniku škody na zdraví, na majetku a jiných hodnotách, a pokud již škoda hrozí, učinit opatření k jejímu odvrácení. Vlastník pozemku je povinen řádně pečovat o porosty rostoucí na jeho vlastním pozemku.“ Lze očekávat, že z těchto závěrů budou soudy vycházet i případech, na které dopadají ustanovení stávajícího občanského zákoníku.

Prevenční povinností je ovšem zatížen i vlastník ohrožené nemovitosti, v posuzovaném případě chaty. Rozsah jeho prevenční povinnosti je pak konkretizován právě ustanovením § 22 lesního zákona, jak uvedl Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 1.6.2015, sp. zn. 25 Cdo 1234/2015. Tzn, že na straně vlastníka chaty má prevenční povinnost právě podobu povinnosti provést nezbytně nutná opatření k zabezpečení chaty proti hrozící škodě podle § 22 lesního zákona, přičemž tato povinnost nastupuje vždy, je-li hrozící škoda pro vlastníka ohrožené chaty objektivně předvídatelná. Obdobné závěry vyslovil již dříve i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31.7.2008 č.j. 2 As 7/2008-50, kde uzavřel, že „ustanovení § 22 odst. 1 lesního zákona obsahuje zvláštní úpravu prevenční povinnosti vzhledem k § 417 občanského zákoníku, která spočívá v generálním oprávnění těchto osob k provedení nezbytných zásahů do jednotlivých složek lesa za účelem předejití možným škodám na jejich nemovitém majetku a zařízení; přiměřenost a vhodnost takového zásahu je přitom zásadně na posouzení orgánu státní správy lesů.“ V tomtéž rozsudku Nejvyšší správní soud dokonce uvedl, že „nedostojí-li vlastník nemovitostí nebo investor stavby a zařízení této své prevenční povinnosti, je logicky vyloučeno, aby vlastník pozemků určených k plnění funkcí lesa odpovídal za škodu způsobenou v § 22 odst. 1 lesního zákona demonstrativně vyjmenovanými činiteli.“ Popsané principy jsou v současnosti nepřímo vyjádřeny i v ustanovení § 2903 odst. 1 občanského zákoníku („Nezakročí-li ten, komu újma hrozí, k jejímu odvrácení způsobem přiměřeným okolnostem, nese ze svého, čemu mohl zabránit.“)

V případě, že dojde ke vzniku rizika poškození chaty pádem stromu, je rozsah odpovědnosti vlastníka lesa na straně jedné a vlastníka chaty na straně druhé nutno zkoumat za použití shora popsaných pravidel, tzn., že je nutno posoudit, nakolik každý z nich splnil svou prevenční povinnost. Na straně vlastníka lesa tak bude především posuzováno, zda řádně pečoval o lesní porosty rostoucí na jeho pozemku, na straně vlastníka chaty pak to, zda provedl opatření předpokládaná v § 22 lesního zákona či o jejich provedení usiloval.

Popsaný postup se uplatní i v případě dotazující se obce. Bez ohledu na skutečnost, zda bylo riziko pádu stromů na chatu (chaty) zvýšeno provedením nahodilé těžby (k níž je vlastník lesa podle ustanovení § 33 odst. 1 lesního zákona přednostně povinen), vlastník chaty byl a je zatížen prevenční povinností, jejíž podoba je popsána v § 22 odst. 1 lesního zákona. Měl tedy ještě před realizací nahodilé těžby a bez ohledu na ni sám a na svůj náklad provést opatření, jimiž bude jeho chata chráněna před škodlivými následky pádu. Pokud by se jako vhodné a postačující opatření ukázala těžba ohrožujících stromů v rozsahu, který může vlastník lesa provést bez porušení lesního zákona (tzn., nejde např. o odstranění lesního porostu z plochy přesahující 1 ha), bylo a je možné o rozsahu, způsobu a době těžby, jakož i o osobě, která těžbu provede, uzavřít s vlastníkem lesa dohodu a její obsah pak realizovat. Pokud by vhodná ochranná opatření měla spočívat v provedení činností, které ani vlastník lesa podle lesního zákona provést nesmí (např.  snížení zakmenění porostní skupiny pod 0,7), bylo by nezbytné, aby rozsah a podobu opatření stanovil orgánu státní správy lesů svým rozhodnutím. Náklady na realizaci ochranných opatření v každém případě, tedy ať již byla opatření realizována na základě dohody nebo na základě rozhodnutí orgánu státní správy lesů, tíží vlastníka ohrožené nemovitosti, tzn. chaty.

Naproti tomu obec jako vlastník lesa je zatížena prevenční povinností v jejím obecném rozsahu zakotveném do § 2900 občanského zákoníku. Možnou podobou splnění této povinnosti v posuzované věci je (vedle řádné péče o lesní porosty v rozsahu odpovídajícím lesnímu zákonu) písemné upozornění na riziko pádu stojících stromů na chaty a na jejich povinnosti vyplývající z § 22 odst. 1 lesního zákona zaslané vlastníkům ohrožených chat s nabídkou součinnosti, popř. i nabídkou, že ochranná opatření (zde kácení ohrožujících stromů) realizuje vlastník lesa na jejich náklad. Součástí upozornění by měla být i informace, že rozsah a způsob ochranných opatření je oprávněn stanovit orgán státní správy lesů svým rozhodnutím ve správním řízení, jehož zahájení může vlastník ohrožené chaty sám navrhnout.

Je sporné, zda zvýšení rizika pádu stromů na chatu v důsledku realizace povinností uložených vlastníkovi lesa lesním zákonem (zde povinnosti k provedení nahodilé těžby podle § 33 odst. 1 lesního zákona) lze považovat za vytvoření nebezpečné situace ve smyslu § 2901 občanského zákoníku, spojené se vznikem zakročovací povinnosti. Související úvahy jsou ovšem z velké části nadbytečné, jelikož zaslání upozornění na existenci hrozby a na povinnosti vyplývající pro vlastníky ohrožených chat z ustanovení § 22 odst. 1 lesního zákona, jak bylo popsáno v předchozím odstavci, lze považovat nejen za plnění povinnosti prevenční podle § 2900 občanského zákoníku, nýbrž i povinnosti zakročovací podle § 2901 téhož zákona. Zákrok na ochranu jiného vyžadovaný občanským zákoníkem totiž nemusí spočívat jen v přímém odstranění nebezpečné situace, nýbrž (zejména) v upozornění na její existenci.   

JUDr. Ing. Martin Flora, Dr.
advokát
28.4.2021